Uši KVRM aneb slyšeli jsme v srpnu

Chceme Vám touto rubrikou sdělit, naši milí čtenáři, co že nám nejčastěji zní v uších, když po večerech KVRM chystáme. Stanou-li se Vám následující řádky inspirací, budeme mít radost. V srpnu to tedy byli…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Deep Purple – Whoosh! (2020)

Před třemi lety jsem se na tomto místě rozplýval nad deskou Infinite a měl za to, že by mohla být důstojným rozloučením kapely při odchodu do důchodu. Jenže! Deep Purple jsou tu s novým albem Whoosh! a mnohým (včetně autora těchto řádků) vyrazili dech. Ten materiál je prostě skvělý! Dokonce tak skvělý, že v Británii vystoupal až na čtvrtou příčku albového žebříčku, což je vůbec nejlepší umístění kapely po šestačtyřiceti letech! Připomínám, že věkový průměr zúčastněných je 72 let! Neuvěřitelné, jak to téhle partě šlape. A velkou zásluhu na tom má nepochybně Don Airey, neboť jeho klávesové rejstříky ve spojení s fantastickými kytarami Steva Morsea (unisona kláves a kytary jsou purplí značkou, znalci vědí), dodávají souboru mladický nápřah. Skvělé!

 

The Acacia Strain – Gravebloom (2017)

Osmé album amerických metalcoristů. Zběsilý, agresivní, nasraný nářez party, hlásící se ke straight edge. A hele! Se skladbou Big Sleep vypomohl Matt Honeycutt z Kublai Khan. O těch byla řeč v červnu. Fajn.

 

Silent Stream Of Godless Elegy – Smutnice (2018)

Patřili k nevýraznějším zjevům tuzemské doom metalové scény, v devadesátkách jim byla prorokována budoucnost i v kontextu Evropy. Později (podobně jako řada jejich žánrových kolegů) ustoupili z rigorózních metalových pozic a nechali se inspirovat nerockovými vlivy. Konkrétně moravským folklórem. Jejich (zatím) poslední deska je právě taková… přináší mix metalu, rocku a folklóru, slyšíte tu housle, cimbál i přiostřené kytary. A fantastický hlas Hanky Hajdové. Je to velmi autentické, jistě i proto, že kapela je z Moravy. Senzace! Mimochodem… nahrávalo se ve studiu Rolanda Grapowa (ex Helloween).

 

Seether – Poison The Parish (2017)

Podobných kapel je v Americe plno, jenže Seether jsou z Jižní Afriky. Lépe… Poison The Parish je vpodstatě sólovou deskou zpěváka a kytaristy Shauna Morgana. Nejen, že napsal všechen materiál, on to i produkoval. Pozoruhodně schopný chlapík. A výborný zpěvák! Post-grunge. Podobně to dělají třeba Staind nebo Creed.

 

Pvris – Use Me (2020)

V čele téhle party stojí Lynn Gunn, zpěvačka, holka s názorem, jedna z nejvýraznějších postav LGBT na hudební scéně. Což se samozřejmě promítá do její tvorby. Témata genderu, LGBT, ženství balí do elektronického poprocku. Točí spoustu videoklipů, v nichž většinou účinkuje. Zajímavá holka, tahle Lynn Gunn!

 

… and now for something completely different…

 

Světová premiéra muzikálu Fantóm opery proběhla v londýnském Her Majesty´s Theatre v roce 1986. Na motivy románu Gastona Lerouxe ho zkomponoval Andrew Lloyd Webber. Během let se dílo stalo druhým, nejdéle nepřetržitě uváděným muzikálem ever. Po 25 letech stál slavný skladatel za slavnostním představením, jež se uskutečnilo 2. října 2011 v Royal Albert Hall. Přítomným oči přecházely z opulentní scény, dokonalé choreografie a nákladných kostýmů, v úžas a vytržení je uváděly výkony fantastických zpěváků (Ramin Karimloo jako Fantom či Sierra Boggess coby Christine). Závěrečné ovace nebraly konce, tleskalo se vstoje a téměř třicet minut, během kterých na scéně defilovali aktéři současní i bývalí. Včetně Sarah Brightman či silně pohnutého Michaela Crawforda. Jakkoliv chovám k muzikálům rezervovaný vztah (s výjimkou Hair a Jesus Christ Superstar), tohle mně dostalo. V srpnu vysílala ČT Art.

 

A co si hrajete vy?

 

 

Štítky: