Chceme Vám touto rubrikou sdělit, naši milí čtenáři, co že nám nejčastěji zní v uších, když po večerech KVRM chystáme. Stanou-li se Vám následující řádky inspirací, budeme mít radost. V červnu to tedy byli…
Mucha – Tos posrals (2019)
Nikola Muchová alias Mucha budí kontroverze. Ne každý skousne její divoký, přímočarý projev, ve kterém se vulgaritami nešetří. Jenže! Mucha je především nesmírně vtipná a chytrá holka a v jejích písničkách se našinec snadno najde. Je originální, s jasným názorem, který umí pregnantně vyjádřit. Byť se při tom citlivější duše červenají a pseudoestéti pohoršují. Nadto je výborná zpěvačka (slyšte závěrečnou The dno)! S fantastickou kapelou za zády (noiseový refrén s foukačkou Ondřeje Ježka v titulní písničce nebo rytmicky divoká Hajlando)! Tohle je její čtvrtá studiovka. A je skvělá!
Synkopy – Zrcadla (1986)
Skupina Synkopy 61 se původně orientovala na tvorbu beatových průkopníků The Beach Boys či The Hollies, leč v polovině osmdesátek už to byla zcela jiná parta. Bez číslovky v názvu se realizovala v umělecky ambiciózních projektech po vzoru Yes, Pink Floyd nebo Emerson, Lake & Palmer (viz tituly Sluneční hodiny nebo Křídlení). Album Zrcadla bylo návratem k písničkám, leč k písničkám provázaným příběhem, čili i zde šlo o album monotematické. Což bylo navíc zpečetěno osobou Pavla Vrby, jenž desku komplet otextoval. Kapela hraje jako blázen (kdo zná kytaristu Miloše Makovského, aha?), dejte si Kšíry, Už se perem nebo Chytal bych v žitě, skvělý je naléhavý projev zpěváka Oldřicha Veselého (slyšte skladbu Malá dívka s čelenkou). Pecka!
Zuzana Michnová & Marsyas – V přítmí (1989)
Rovněž tuhle desku natáčela zcela jiná parta, než jakou byli ti slavní Marsyas v první polovině osmdesátek. Po folku ani stopy, v kreditech bigbítoví kytaristé Petr Roškaňuk a Petr Pokorný, klávesy, automatický bubeník. Michnová si bigbítovou desku vyzkoušela už o dva roky dříve… v projektu Rány s Michalem Pavlíčkem, byl tohle pokus o pokračování? Zuzanu chovám v převeliké úctě, leč nutno říci, že po tomto albu se její kariéra jaksi zašprcla. Škoda. Poslouchejte Velkoměsto, Jsem jedna z tvých žen nebo S Luisem.
Supersonic Blues Machine – Voodoo Nation (2022)
Novinka ještě teplá… čtvrtá studiovka amerického tria, které vedle slavného bubeníka Kennyho Aronoffa a zkušeného basáka Fabrizia Grossiho, tvoří zpěvák a kytarista (ale také někdejší profesionální MMA fighter) Kris Barras. Americká amerika… bluesrock… spousta hostů… taky King Solomon Hicks, Sonny Landreth, Joe Louis Walker, Charlie Starr, čili žánroví kytarmajstři. Plus jedna mistrová… půvabná Ana Popovic. Jo!
Airelle Besson – Try! (2022)
Melancholická, niterná, intimní avšak hravá… taková je nová deska francouzské trumpetistky Airelle Besson. Na nahrávce ji doprovázejí pianista a klávesák Benjamin Moussay a bubeník Fabrice Moreau, významnou úlohu tu hraje vokál švedské zpěvačky Isabel Sörling. Půvabné!
… and now for something completely different…
Během pravidelné pražské kulturní dovolené, došlo i na návštěvy galerií. Tedy: V roce 1994 konal se v Domě U Kamenného zvonu první ročník Bienále mladého umění, na němž se prezentovaly umělecké talenty té doby, po pádu Železné opony svobodně a bez omezení. Nyní, po bezmála třiceti letech, se výstava pod názvem Heroin Crystal vrací na místo činu a návštěvník má možnost vidět počátky umělců dnes renomovaných a cenami ověnčených (Dopitová, Bromová, Kintera…).
Také v centru současného umění DOX probíhá zajímavá výstava. Nese název (Ne)moc a jsou na ní k vidění díla, reflektující fenomén moci. Zároveň také díla tvůrců, jistým způsobem duševně vyšinutých. Aneb kde končí normalita a začíná nemoc. Art brut. To má jeden hnedle o čem přemýšlet.
Naproti tomu… lehkým zklamáním skončila navštěva Veletržního paláce, respektive výstavy Intimita jako vzdor. Zkoumání intimity, převážně umělkyněmi, převážně médiem videa. Čekal jsem víc. Ale co já o tom vím.
A co si hrajete vy?
