Po reggae smršti z minulého týdne, tento pátek 23. září, představily své vokálně-instrumentální i melodicko-rytmické bohatství hudební skupiny zdánlivě zcela odlišného žánru, jenž různé styly zastřešuje pod společnou, možná lehce zavádějící, kategorií underground. Hned vystoupení první kapely znamenalo zvukové zjevení téměř z jiného paralelního vesmíru. Legendární karlovarští Fish Flesh Field & Henry $ jsou kapela s již velmi pohnutou historií. Její zamlžené undergroundové počátky se datují do počátku 80.let a v současné sestavě hrají s pár obměnami od poloviny 90.let, kdy přibrali zásadní oporu, šíleného perkusionistu, zpěváka
a možná nejvýstižněji performera Michaela Hackera z německého Bayreuthu. Ten této kapele dodal dodatečný psychedelický náboj, jenž ve spojení s bluesrockovou instrumentací vytváří směs, jíž se dá přelehko podlehnout. Na Lokti vykouzlili po pozvolném začátku hudební obrazy neuvěřitelné síly. Před mikrofonem se postupně vystřídali téměř všichni členové kapely a každý jeden z nich přinesl do společné pokladnice svůj vlastní svět. Za zpěvu bubeníkova jsme byli přeneseni do prérií amerického Středozápadu, kde parta garážových muzikantů vyrazila v tiráku na turné po Státech, naproti tomu při zpěvu jednoho z kytaristů nás vítr odvál na opačnou stranu zeměkoule, do Indie, kde jsme za zvuku tamních exotických melodií mohli zažít bluesovou nirvánu a do třetice konečně došlo i německé extatické výlevy, v nichž se zpěvák Michael téměř hlasově změnil v Adolfa Hitlera a jeho výkřiky a až expresionistická zloba se blížily téměř Munchovu slavnému Výkřiku a za jeho polonahého plazení se po pódiu hrál zbytek kapely riffy téměř blížící se reggae z předešlého týdne, tudíž není se co divit, že zážitek z tohoto uskupení byl ryze surrealistický. Zážitek byl lehce zkalen malou odezvou publika, které teprve postupně přicházelo a samo bylo ještě lehce zmatené z vnějšího světa, ale i přesto myslím, že souznění, ač na konci samotného vystoupení této kapely se přece jen vytvořilo a bouřlivý potlesk zaručil, že na FFF & Henry $ ještě dlouho, doufejme, nebude zapomenuto.
Další v trilogii undergroundových klasiků se na světlo světa vyjevilo sokolovské beatové uskupení Blahobeat, kapela jejíž blahé kořeny se vynořují v minulém režimu pod názvem Beatové družstvo Sokolov a se současnou sestavou, v níž má své místo saxofon i sličná bubenice, jsou spojeni především osobitou osobou Martina “Blahobeat” Roha, jenž svým dryáčnickým zpěvem i chováním na pódiu nechává otvírat v našich duších uzavřené Pandořiny skřínky utajených hříchů a přilnavostí k ošklivosti. A nejen za to buďme této typicky undergroundové kapele srdečně vděčni. Možná, že pro některé slabé hudebním duchem se mohou zdát dadaistické písně, v nichž se kupř. za zbytnělého rytmu dokola opakuje poetické cement-vápno-cement-vápno ryze bezduché, však nechyťme se první návnady jako hloupé ryby, ale zamysleme se nad původním účelem hudby, jíž byl doprovod k rituálním obřadům našich dávných šamanských předků, kdy za zpěvů stále se opakujících slov tančila tlupa divochů kolem hořící vatry a dosahovala sice primitivního, ale možná právě proto velmi silného spojení se zemí, nebem, stromy a konečně celým vesmírem. Možná je tato úvaha už hodně přes čáru, ale myslím, že právě v tomto tkví pro hudební vzdělance zdánlivě nevysvětlitelná oblíbenost a přilnavost lidí k takovýmto kapelám, kdy vibrace přenášené přes robustní reprobedny se tajemnou cestou rozprostírají do našich těl a my hluboce podvědomě cítíme právě toto kolektivní spojení se všemi okolními posluchači a když přidáme ještě pohyb různých částí těla, tak blouznivý zážitek je téměř zaručen, i proto že ucho není jen centrem sluchu, ale i vnímání rovnováhy a časoprostoru. Buďme si toho bez přestání podvědomě vědomi.
Zatím však veškerá dosavadní undergroundová představení byla jen vydatným předkrmem a před nedočkavé obecenstvo, mezi nimiž převažovaly ročníky narozené v letech šedesátých a sedmdesátých, předstoupila legenda z největších, žižkovská kapela Garage & Tony Ducháček. Hradní studna uronila nejednu slzu a společně s loketským podzemním skřítkem Gottsteinem zavzpomínaly na svůj v podstatě týž undergroundový původ a nebyli schopni slova. Stejně jako oni, ani diváci nebyli zpočátku schopni slova a ležérnost celého projevu kapely byla pro některé neznalé, kupř. pro mě jistým překvapením. Naštěstí jen zpočátku a za pár chvil došlo k souznění a pochopení téměř celistvému a prožitku nikoliv zbůhdarma prožitému. Ale začněme od Adama.
Ještě pod původním názvem Garáž a pozdějším vstupu Tonyho Ducháčka se brzy v průběhu 80.let stala jednou z hlavních představitelů české nezávislé scény inspirované punkem, pub rockem či tzv. novou vlnou a jejich tehdejší i dnešní vzory představují ikony jako Iggy Pop, David Bowie či Lou Reed. V průběhu 80. let jim bylo zřídkakdy dovoleno hrát oficiálně a kapela hrála, kde se dalo, na různých tancovačkách, svatbách či na pražských předměstích, nahrávky jejich byly nahrávány příznačně po garážích a mezi věrnými fanoušky probíhala distribuce samizdatově přes různé kazety a pásky, zkrátka vysněná romantika osmdesátých let, jaká se už těžko bude opakovat. Po sametovém převratu následoval pomyslný vrchol hudebního života kapely, kdy Garage koncertovala kromě Čech i v západní Evropě, tedy ve Francii, Belgii či Švýcarsku a v červnu 1991, měsíc po mém narození, vystoupili i v Newyorském Central Parku na festivalu Summer Stage. V roce 1993, kromě vystoupení na filmovém festivalu v Cannes též v Praze předskakovali na koncertě již zmíněného Iggyho Popa v Praze. Za dobu své existence vydala již dlouhou řádku alb, naposledy před dvěma lety “černé” album Black, v němž v podstatě, jak jsem dokázal odposlouchat, pokračují plynule ve svém stylu, který též, abych se konečně dostal ke konkrétnímu loketskému vystoupení, předvedly plně i v našem rockovém hradním sále. Jak uvedl Tony Ducháček v jednom rozhovoru, vždy když předstoupí před publikum, trvá jim tak dvě písničky, než se duševně uklidní a pochopí, proč stojí na pódiu a co tam dělají. Podobné to bylo i v Lokti, kde po lehce rozpačitém úvodu naplno rozjela Garage i s Joe Karafiátem ze spřízněných Plasticů či kytaristou a zároveň redaktorem HN Janem Macháčkem své rock’n’rollové turbíny, jež se podle mého vlastního hradního zvukového zážitku vyznačují jasnou hudební přímočarostí a zároveň brilantností v půvabném kontrastu s téměř neúčastným a ležérním zpěvem Ducháčkovým, kdy až téměř nebylo rozumět textům, což však nebylo kupodivu příliš na škodu, protože ono spojení hudební jasnosti a naproti tomu jakési i obsahové textové nejasnosti Ducháčkových či Hlavsových (Mejla 🙂 ) textů dávalo vzniknout tvaru neobyčejnému, plně a tedy pravdivě zobrazujímu dnešní svět, který s jasnými prostředky nezná svého cíle a smyslu a bolestivě ho hledá a myslím, že právě tento nevyřešitelný tragický rozpor byla ona katarze, kterou každá správná tragédie přináší. Tragédie dnešního zdánlivě tragikomického světa, kdy nervózním smíchem přehlušujeme svou dutost a tupost. Kdyby jen ta dutost jako každý správný tympán alespoň zněla, ale ona už jen čistě otupěle tupí veškeré naše chtěné vzpoury a jak je tupí, stávají se z nich zbytečné a směšné fíkové listy nad naší duševní nahotou. Možná že jsem již příliš odbočil od formy recenze, ale myslím že účelem dobré hudby, jak jsme na Lokti již zvyklí a vychovaní, by mělo být i vyvolání zamyšlení a zahloubání nad dnešním světem, o němž nám všechny páteční kapely sdělily svůj jasný a nelživý postoj. Ale dost již patosu a dnešní úvahy nad pátečním undergroundovým večerem bych ukončil spolu s přáním inspirujících a pravdivých nejen hudebních zážitků textem undergroundového gurua Egona Bondyho, patrně nejslavnější písně Garage s názvem Houby:
Člověk ze zoufalství snadno pomate se
muchomůrky bílé budu sbírat v lese
Muchomůrky bílé bělejší než sněhy
sním je k ukojení své potřeby něhy
Neprocitnu tady leč na jiném světě
muchomůrky bílé budu sbírat v létě
Amen
Autorem textu je Vitězslav Adamec
