Mělo mě to napadnou. Když jsem viděl mohutný basový aparát, který si Pete Agnew nechal na scéně postavit, mělo mě napadnout, že tentokrát nepůjde o komorní vzpomínání starých pánů na časy dávno minulé. O seniorský večírek s volume na půl plynu. Nazareth se v Lokti představili jako plnokrevná hard rocková parta, jež za to umí sakra vzít.
Jistěže se vzpomínalo… Skotové jen těžko mohou nedat Love Hurts, to by jim neprošlo, ale vzpomínalo se s hřmotem a energií, jež leckdy chybí i o generaci mladším souborům. Velká zvědavost byla napřena směrem ke zpěvákovi Carlovi Sentancovi. Ten do kapely přišel před dvěma lety, když nahradil Lintona Osborna (který zas v roce 2013 přijal nevděčnou roli nástupce jednoho z otců-zakladatelů Dana McCaffertyho). A ví se, že výměny zpěváků jsou pro kapelu vždy ošemetné… takoví Black Sabbath by o tom mohli napsat knihu. Nu… Sentance není McCafferty a ani se jím nesnaží být. Nazareth s ním znějí zkrátka jinak. Konzervy budou frflat, že hůř, liberálové ocení jeho nesporné kvality a suverénní frontmanství.
Čili… pro mne osobně překvapivý nářez. Takto energický koncert jsem nečekal. Ale mělo mě to trknou, když jsem viděl ten aparát.
S předskakujícím Michalem Šindelářem jsme se minuli v čase, s benešovskými Keks jsme se minuli vkusem. Čili níže toliko fotografie.
Lidu tak ke třem tisícovkám.
