IV. jakost, Atarés, Ohnivé divadlo Ignis a V3Ska
Po malé pauze opět zlehka našlapuji a jsem připraven vás obšťastnit svými dojmy z dalšího podivuhodného koncertu, jenž se v sobotu 8.října na našem prastarém hradě Lokti pod ochranou Gottsteinovou konal. Tentokrát koncert nebyl jen dalším v řadě pořádaných městem, ale konal se k ukončení letošního Karlovarského lázeňského festivalu, což musím říci, že je bohužel či snad i bohudík téměř jediný hmatatelný zážitek pro průměrného občana z tohoto vcelku neznámého festivalu, který spočívá v bujarém setkání českých a moravských podnikatelů v lázeňství a cestovním ruchu a jejich vzájemného poplácávání po zádech, tudíž vskutku prospěšná a bohulibá akce… Pryč ale rychle od pózy “rozhněvaného mladého muže” směrem ke koncertu, který byl vskutku vydařený a barvami hýříci.
Jako první se představila hornoslavkovská bigbítová formace IV. jakost hrající jakousi omamnou směs bluesrocku a poctivého bigbítu, na Horní Slavkov velmi kvalitní, o čemž svědčí např. i to že dva z členů hrají ve známých Zajíc Company. Bohužel však z roztodivných milostných, tudíž příjemných příčin jsem tuto kapelu nestihl a mohu soudit jen z ohlasů, jež byly veskrze příznivé. Začátek pátečního hudebního ovanutí byl tedy nejspíše ryze hutný a poctivý, jak bylo na tento večer, jenž byl dlouhý a rozmanitý, potřeba, aby ho naše duše a těla ve zdraví a bez úhony přežila.
Kapelou, kterou jsem však již stihl od začátku do konce, stali se kubánsko-rusko-čeští Atarés, dle mého skromného soudu umělecký vrchol večera. Jest to kapela mimořádně nadaných individualit, počínaje kubánským Frankem Hernandézem, páteří celého uskupení, jenž v sobě ukrývá typicky španělský temperament plný ohně a tance a spolupracoval i se známým seskupením nejlepších kubánských hudebníků Buena Vista Social Clubem. Avšak ani další z hudebníků nejsou žádní chvástaví začátečníci, ale najdou se mezi nimi i kupodivu např. zakládající člen Gaia Mesiah, Abraxas, mnoha jazzových, swingových, ale i punkových uskupení, a to nejen českých. Sám jsem před koncertem netušil, s kým mám tu čest, ale stačilo prvních pár rytmů a španělských zaříkání a byl jsem ošálen, zatemněn a mé srdce se nechalo unášet na vlnách rudorudého zážitku, v němž se ve snových obrazech zjevovaly půvabné kubánské černovlasé tanečnice tanga, mamby, rumby i flamenga a kořeněné navíc úderným a jasným projevem Frankovým, jenž dokázal i loketské slečny i ženy rozpohybovat do těchto cizokrajných a exotických tanců, což nutno ocenit hlubokou úklonou a slibem, že toto přirozené pozvání do Karibiku bude z celého srdce přijato a všichni se tam jednou sejdem pod rozkvetlou palmou na havanské pláži za mírné podnapilosti s milovanou slečnou v náručí, pokud se nám náhodou s růží ve vlasech do moře nerozběhne nahá a my… ale to už je jiná kapitola a každý může ji domyslet podle uráčení svého. I to budiž darem Atarésu nám a važme tento dar čisté radosti a vášně jako pramen živé vody.
Nehudební přestávkou se stalo Ohnivé divadlo Ignis z Karlových Varů, za jejichž vystoupením jsme museli z pochopitelných důvodů odejít z dřevěného Rytířského sálu na kamenné nádvoří, kde již byli mladí pánové i sličné slečny přichystáni se svými ohnivými řetězy, loučemi a díky benzínu v ústech též chrliči a v mrazivé atmosféře dodali alespoň závan horkosti do našich kostí. Přiznávám, že jsem je již párkrát v Lokti na hradě viděl a musím říci, že se rok od roku zlepšují a jejich vystoupení nejsou již jen nějakým dávným středověkým reliktem, který nemá vztah k dnešku, ale naopak už cítím, že jsou přirozeným výrazem touhy dnešního člověka po jakýchsi původních živlech, kdy skloupením moderní hudby a ohnivého víření vzniká již něco nového, něco rašícího, co v základech naší rozkládající se civilizace pomalu, ale přejistojistě bují. Vždyť i ti nejvýznamnější světoví myslitelé dnes říkají, že náš svět se podobá pozdnímu zpyšnělému a přežranému Římu, jenž už čeká jen na poslední nájezd barbarů, kteří dají vznik novému řádu, jakémusi Novému středověku. Něco je ve vzduchu a v našem středověkém městě to cítím příznačněji než jinde.
Sobotní večer ale ještě neměl býti ukončen a kapela, na kterou ještě mnozí v napětí čekali, pomalým krokem vystoupala na pódium a dolila sklenici našich chutí dalším již jen dojezdovým však ale stále ještě lahodným nápojem. Opět se totiž po měsíci na našich prknech zjevila kapela, jež kloubí plzeňské bydliště s rytmy ska a reggae. V září to byla kapela San Dal, tentokráte však uskupení jiného, řekl bych kvalitnějšího hudebního střihu, V3Ska ze Stodu u Plzně. Hrají od roku 2003 po všech čertech alias klubech a festivalech českých i moravských a jsou v rámci svého stylu míchajícího ska se špetkou punku a reggae již poměrně zavedení. Vydali již dvě veselá CD plná veselosti a vtipu a jejich veselý obsah nám dáli všanc právě na našem převeselém hradě. Myslím, že atmosférou se jejich vystoupení blížilo zářijovým The Spankers, souznění probíhalo oboustrannou symbiózou tančícího publika a bujarého hraní a zpěvu, jenž snoubil hutný zpěv a hru na akordeon zpěváka a harmonikáře kapely Karla Hlaváčka; neplésti s dekadentním básníkem, jenž je znám svým slavným veršem “Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.” Nikoliv. Kapela byla naprosto prosta dekadentní melancholie a všechny vtipné texty naopak dávaly vší melancholii sladce usnouti. Výtkou mou jedinou budiž to, že jsem v celém vystoupení nenašel jediný objevný hudební nápad, jenž by mne nadchnul, což jest onen významný rozdíl mezi The Spankers a V3Skou. The Spankers dovedly cestovat objevně přirozeně mezi rozličnými žánry, což podle mého soudu V3Ska nedokáže nebo spíše nechce a zůstává a lebedí si v teploučku dnešního modního stylu ska, jenž je ale poněkud ve své původní podobě již lehce vyčerpán a zažívá jakési ustrnutí právě z důvodu jeho dnešní popularity, kdy se musí stále více podbízet publiku, jež netouží po nějaké kdovíjak dokonalé hudbě ale spíše po dobré a jednoduché zábavě a ska kapely, jichž dnes se rodí a vzniká více než je zdrávo, se tomuto trendu přizpůsobují a svým talentem možná zbůhdarma mrhají. Snad jste přečetli tuto dlouhou větu, ale bylo jí třeba k přesnému vyjádření mých střízlivých úvah. Nesnesitelná lehkost bytí, toť ono. A snad to souvisí s tím, že tato kapela je z okolí Plzně, jež leží na soutoku čtyř řek a všechno jeho podloží tvoří jen naplaveniny a písek a chybí nějaké pevné žulové jádro, což by bylo možná analogií k jejich hudbě, jež je právě také jen mělká naplavenina a nejde najít nějaké maso, krev a tělo. Koření alias ska je nutné k dobrému jídlu, avšak je nesmyslné ládovat se kilogramy pepře. Ale ani opačná varianta alias vepř bez pepře není ta pravá, jak se dozvíte v recenzi na páteční metalový koncert, jež brzy na váš stůl připutuje. Zatím přeji dobrou chuť, ticho uším a klid v duši.
Autorem textu je Víťa Adamec
