Cožpak něco napsal bych, kdybych žil jinak?
Opouštím Paderewski a scházím ztemnělou ulicí k divadlu. Není mi do řeči, Magorovy verše s sebou vleču jako těžký šutr. Předčítal je hlavně ze sbírek Rok krysy a Okuje. Hlasem ztěžklým chlastem, kriminálem a tím dlouhým životem, co leckdy stál za prd. Přibil mě do židle. Přimrazil, zbavil dechu. Ty verše jsou z žuly (ne ušlechtile mramorové) i když opěvují třeba bílé hluchavky… Utrh jsem ti tři hluchavky… hluchavky bílé… do malachitové vázy… Čekalas na mne… pak náhle uvadly… z pověrčivosti své skuhralas… zlé znamení.
Hlasem ztěžklým. Šedivý, pochroumaný, oprýskaný. Leč chlap. Nesehnut, nezlomen.
Nediv se… o všechno mne tolikrát připravili…tolikrát připravili mne o všechno… už nehodlám nic sbírat… už nehodlám nic mít rád. Nechci se opájet ničím… jsem ničema.
Ten večer Magora na karlovarské scéně doprovodila Dáša Vokatá, písničkářka mocného hlasu a pohnutého osudu (a Jirousova životní partnerka). Undergroundová písničkářka. Písničkářka plus básník…
Hele mě se o tom fakt nechce mluvit.
Dál miluju a sbírám… staré i nové haraburdí… však v mojí hrudi… není už nenapravitelná láska k němu… v hrudi mojí… jsou jenom sny. Nezáleží mi na ničem, jsem ničema.
