Futurum a Stromboli v Lokti

Bylo to počátkem osmdesátek, seděl jsem, školák/ učeň, na autobusové zastávce a mimoděk poslouchal rozhovor dvou starších kluků. Zaníceně rozprávěli o muzice a debatovali nad deskou jakési skupiny Futurum. Hned druhý den jsem vyrazil do prodejny Supraphonu a desku si za 44 korun koupil. Doma ji položil na talíř gramofonu a … A stalo se to! Ta muzika mě úplně pohltila, zpěvák Roman Dragoun se rázem stal mým hrdinou a já dokázal celé album Ostrov Země přebroukat nahubu, včetně kytarových sól. Ta deska mi otevřela dveře a posunula mé vnímání hudby kousek jinam.

 

Když v roce 1987 vyšlo dvojalbum skupiny Stromboli, cítil jsem se připraven. Věděl jsem, kdo je Michal Pavlíček i Bára Basiková, znal jsem Klaudu Kryšpína i Viléma Čoka. Jenže… i tak mě ta muzika vystřelila na Měsíc a já cítil, že jsem svědkem něčeho velkého. Že se něco děje, že nastává nová éra. Jasně… ta očekávání se nenaplnila… Stromboli se po (ne zcela vydařené) desce Shutdown rozpadli, ale… hluboký obdiv a respekt k Michalovi Pavlíčkovi zůstal. A fotografie Báry Basikové, vlepená do vojenské skříňky, mi pomáhala přežít dva roky v zeleném.

 

Jak je to propojené? Koncem osmdesátek, po emigraci Klaudy Kryšpína a Venduly Kašpárkové, nastoupil Roman Dragoun do Stromboli!

 

Tak na tohle jsem včera večer myslel při společném koncertě Stromboli a Futura v loketském podhradí. Vy, kdož jste tam byli se mnou, máte nejspíš podobné historky… vím to… viděl jsem vás zpívat… ze zdroje, odkud světy srší a do věčnosti rotují… docela osiřelá košilela.

 

Kraklakvakve? Koranere! Té šifře rozumíme, ne?

 

PS: Vstoupení Viléma Čoka s jeho partou jsem propásl.

 

 

 

 

Štítky: