Floyd Reloaded v Lokti

Ta kaciřská myšlenka mně napadla už tenkrát, před dvaceti lety. Psal se rok 1994 a na pražském Strahově vystupovali Pink Floyd. Zíral jsem bez dechu na to nadělení a v úporném dešti, promočen skrznaskrz, plnil si jinošský sen. Ohromen obrovskou scénou, vesmírnou světelnou show i brilantním zvukem, co chvíli šťouchal jsem souseda do žeber řka: Ty vole, to je nářez! Jen muzikanty, Mr. Gilmoura a spol, vnímal jsem na tu dálku toliko co brablence.

 

A tehdy mně napadlo… kdyby tam stál ve světelné výhni kdokoliv jiný, či nestál-li by tam vůbec nikdo, poznal bych prd. A se mnou desetitisíce dalších. Protože celé to monstrózní divadlo již dávno není jen o skupině samé, nýbrž o armádě techniků, která to představení udržuje v chodu. Kdyby hudba jela z pásku, ale světla svítila, blikačky blikaly, dýmovnice dýmaly, rotory rotovaly a točidla se točila, výsledek byl by týž. Neb v této režiji beztak na improvizace není místo.

 

Tak na tohle jsem myslel v pátek v Lokti při produkci německých Floyd Reloaded. A Vendulka říkala: No co? Mozarta hraje taky každou chvíli někdo jinej. Vlastně měla pravdu. Tedy nám bylo zhlédnouti představení, sestávající z písní Pink Floyd, v podání německého orchestru. Na programu byly skladby z období postexperimentálního, tedy zhruba od roku 1971 (a alba Meddle) k dnešku, včetně nejznámějších Wish You Were Here, Money, Another Brick In The Wall, Comfortably Numb či Shine On. V odpovídající ambaláži. A v čarokrásném prostředí!

 

Nevděčná úloha předskokana připadla Lubošovi Pospíšilovi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A ještě fotky kolegy Lukáše Rumpíka…

 

 

 

Štítky: