Můj brácha Egon byl vždycky milej a slušnej člověk. Poprvé ho zavřeli, když mu bylo devatenáct.
Jedenatřicetiletý Rudolf Gottlieb píše paměti. To proto, že „mladý lidi bejvaj upřímný a vykecaj na sebe kliďánko věci, který by na sebe nevykecali o nějakej těch deset let pozdějc“. Líčí v nich pohnuté osudy rodiny politického vězně padesátých let, radostné dospívání v letech šedesátých i tíživou normalizaci sedmdesátek. Hlavně však vzpomíná na kamarády, kumpány rozpustilých historek, slečny z historek lechtivých a také na nejlepšího kámoše ever.
Zábavné, vtipné, lze se jen dohadovat, do jaké míry autobiografické.
První vydání 1997
