Dan Bárta v Liďáku

Na úvod dovolte mi něco boomerských slintů… Dana Bártu poprvé jsem zaregistroval, když počátkem devadesátek v řadách Alice předskakoval Lucii. Kulisy už si přesně nepamatuji, leč ten vlasatec s nakřáplým hlasem mi utkvěl, já si hned jeho jméno poznamenal do sešitku Sledovat dále a v pomyslném pokojíčku vylepil si pomyslný plakát.

 

Šel čas, první deska, druhá (z písničky… a to tě trochu bolí jsem vyndanej dodneška), třetí, Ježíš, Jidáš tyhle věci a pak… hrdina udělal úkrok stranou. A vydal se po jiné cestě. A já za ním. A už to bude pětadvacet let. Jojo… Illustratosphera oslaví příští rok pětadvacet let na scéně, čili měl-li kdo stále pocit, že Dan je zběhlým srdcerváčem, s překvapením zjistí, že přijazzlé intimno pěstuje už dvakrát tak dlouho.

 

Koncert?
Mazec! Bárta nemá v téhle zemi sobě rovného… posluchače/ diváka popadne za ruku a provede ho snovým světem, by mu ukázal, co zmůže lidský hlas. Ponor takto hluboký se málo vidí, ten extatický prožitek se málo slyší. K tomu pak vyhrává senzační kapela (Valihora, Balzar, Chyška, Jelínek), jež je s pricipálem propojena čímsi magickým. Jeden na to čumí s otevřenou hubou a říká si… Ti chlapi jsou geniální. A Robert Balzar je Bůh!

 

Liďák byl slušně zaplněn. Většinou ženský. Co taky jinýho, žejo.

 

 

 

 

Štítky: