Hele, to je paráda, todle… to je fakt nádhera, takovejdle hrad, rozplýval se v černočerné tmě, po hrbolatém loketském nádvoří škobrtající, týpek, jenž svým výzorem beze zbytku naplňoval zažitou představu o příslušníku kulturního podzemí. V ošoupaném denimu, s houní šedivou a notně řídkou. A takových sešla se o sobotní noci v Rytířském sále (a přilehlé občerstvovně) síla. Neb Blahobíti vyprodali Loket!
A pokud nevyprodali, pak zcela jistě naplnili jeho kapacitu měrou vrchovatou. Diví se někdo? To se divim, protože (a na stránkách KVRM už o tom byla několikrát řeč… třeba tuhle…) sokolovská parta Blahobeat patří k tomu nejlepšímu, co tenhle kraj v současnosti má. Blahobigbíti disponují písněmi (vesměs tedy protestsongy v ich formě… modří vědí) k dokonalosti vybroušenými v aranžích i v bezvadně tikajícím kapelním soukolí. Tyto jsou pak prosty banální láskoidně-poetické verbální vatáže, nýbrž nesou texty naléhavé, závažné, zásadní a zhusta protestní. V neodolatelném podání Martina Roha navíc aspirující na rádiové hity. Tedy bylo-li by rádio vysílající písně hulákajících nepěvců s témbrem opilých mořských vlků. A skvěle sehraných, nakopnutých part s … ééé … v… ééé…
Tak… slova jsou málo… Blahobeat se musí zažít. Prožít. Užít.
PS: Předkapelou ten večer byli pražští androši The Plastic People Of The Universe. Docela dobrý.