Uši KVRM aneb slyšeli jsme v září

Chceme Vám touto rubrikou sdělit, naši milí čtenáři, co že nám nejčastěji zní v uších, když po večerech KVRM chystáme. Stanou-li se Vám následující řádky inspirací, budeme mít radost. V září to tedy byli…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cradle Of Filth – Cryptoriana – The Seductiveness Of Decay (2017)

   Osobitý zpěvák je pro kapelu vždy požehnáním. A nemusí zrovna jít o čtyřoktávového srdcerváče. Někdy stačí být prostě originál. Jako Dani Filth, jehož skřetí skřehot je v ranku neslýchaný a britským Cradle Of Filth je jasnou značkou. I na novince, jež je prý inspirována viktoriánským hororem… inu, tak se na black metalovou partu sluší. V bookletu čteme povědomá jména… Martin Škaroupka (drums), Marek Šmerda (guitar) a máme z toho dobrý pocit. I z desky.

 

Satyricon – Deep Calleth Upon Deep (2017)

   Norští blackmetalisté povýšili žánr na ozaistné umenie již dávno a ani novinkou laťku nepodlezli. Ba naopak. Deska Deep Calleth Upon Deep je diamantem, jež se vám s každým dalším přehráním změní v briliant. Ty zvláštně postavené akordy v To Your Brethren In The Dark, Satyrův záhrobní chropot, saxofon v úvodu Dissonant… black pro velký kluky!

 

Paradise Lost – Medusa (2017)

   Britští doomavci mají za sebou nejeden stylový kotrmelec, ovšem poslední roky se již víceméně důsledně drží toho, co jim (coby průkopníkům ostrovního doom metalu) jde nejlépe. Pochmurně melancholické temnoty, z níž (jak paprsek světla) blýská melodická kytara. Nick Holmes střídá čistý zpěv se stylovým murmurem, moc hezky se poslouchají archaické rejstříky kláves. Když je miluješ… fajn!

 

Sonic Youth – Daydream Nation (1988)

   Pátá studiovka amerických alternativců, prý nejlepší v kariéře. Bůhví… každopádně pecka Silver Rocket vnukla tehdy spoustě adolescentů nápad založit kapelu. Na obalu obraz Gerharda Richtera, dnes prý jednoho z nejdražších žijících malířů. Ovšem tenkrát? Kim Gordon se holt v umění vyzná!

 

Marilyn Manson – Antichrist Superstar (1996)

   Mansonův listopadový koncert se blíží, takže… Zlomové album, které katapultovalo amerického úchyla do první ligy. Produkoval ho Trent Reznor a má-li mu být Manson za něco vděčný, pak za důvěru, kterou k jeho potenciálu slavnější kolega choval. Vyplatilo se, deska šla přes pulty prodejen v sedmi miliónech kopií a skladby Irresponsible Hate Anthem, The Beautiful People, 1996 či píseň titulní jsou absolutní pecky. Přes nejrůznější excesy a výkyvy formy zůstává Manson jedním z nejosobitějších a nejinvenčnějších umělců posledních dvaceti let. Howg!

 

… and now for something completely different…

 

V září jsme si zajeli do Prahy na dvě interesantní výstavy současných umělců. Ovšem výstavy tak rozdílné, jak jen rozdílné mohou být. Na straně jedné půvabné sochy ušlechtilých materiálů (a jistě … i obrazy a kresby) Jaroslava Róny ve vznešeném klidu galerie Domu u kamenného zvonu. Sochy precizně zpracované (Róna to dělá hladký) a jaksi přívětivé a milé (ovšem ty obrazy jsou depresivní!). Na straně druhé pak výstava Nervous Trees Krištofa Kintery v Galerii Rudolfinum… nervní, sršaté objekty z destruovaných elekronických součástek či materiálů v popelnici nalezených. Zneklidňující a neklidné (neb zhusta se vrtící či hlučící), našinec si musí dát majzla, aby se o něco nebacil nebo si nezmazal kaťata. Velký zážitek! Nenechte si ujít. Róna zavírá koncem října, Kintera až 26. listopadu.

 

A co si hrajete vy?

 

 

Štítky: